Rozhodnutí začít psát se rodilo dost dlouho. Pořád jsem se k tomu nedokázal přinutit. Možná proto, že jsem věděl, co to obnáší. Kolik hodin to sebere a že je to celé na dost dlouhé lokty. A kdybych tušil, že skutečnost bude ještě desetkrát horší, možná bych nikdy nezačal.

Jenže tady byla ještě jedna věc: Napsat knihu a možná se stát i spisovatelem, kterému knihy vycházejí a lidé je čtou, bylo mým dávným snem. A já jsem na svůj příběh nedokázal přestat myslet. Myšlenka na to, že ho chci vyprávět, mě neustále otravovala. Spát mi nedala hlavně jedna konkrétní scéna, o které jsem věděl, že v té knize prostě musí být. Zbytek příběhu byl schovaný v mlze a já měl jasno jen v jednom – ten příběh bude pro děti a já, jakožto uvědomělý rodič, ho svým dětem budu číst. A pak jsem se konečně odhodlal.

Bylo to kdesi uprostřed léta 2012, kdy jsem si otevřel svůj notebook a napsal první větu. V té době byl pracovní název knihy „Hvězdné děti se naloďují.“ Ty moje děti měly být v tom správném věku až za pět let. A to se zdála být docela dlouhá doba…