„Něco mi přečti,“ řekla mi manželka kdysi v létě. Bylo to v době, kdo moje psaní bylo mezi námi dvěma takové veřejné tajemství. Nemluvili jsme o tom, ale vzhledem k tomu, že se doma válela kniha od Roberta McKeeho, nebylo těžké uhodnout, jaký druh textu ťukám do počítače. Děti byly u babičky nebo na táboře a já měl pocit, že první kapitola románu Písečníci a bludný asteroid, kterou jsem donekonečna piloval celých čtrnáct dní o dovolené, konečně snese první čtení.

„Tak jo,“ vyhrkl jsem a šel se převléct, protože jsem se nervozitou celý zpotil. Ne, nedělám si legraci. Opravdu to tak bylo! Kdo to nezažil, asi těžko pochopí, jaké to je, poprvé ukázat někomu své dílo, které dalo takovou práci. Mísila se ve mně směsice nervozity, pocitu trapnosti a obav, že to celé bude označeno jako blbé. A nic na tom nemění fakt, že čtete někomu, s kým žijete tolik let a kdo vás miluje. Ale zároveň jsem chtěl, aby to už prostě bylo venku. Rozdýchal jsem se a šel na to, začal číst a ten ostych ze mě postupně padal a já si to nakonec docela užíval.

„No dobrý,“ řekla žena. „Čti dál.“

„Dál to nemám,“ odpověděl jsem a marně se snažil vysvětlit, že za tu příšernou dobu tří let je hotová jen první kapitola a že další budou připravené ke čtení nejdříve za rok.

Nakonec to trvalo ještě déle, ale vy tak dlouho čekat nemusíte. Další pokračování knihy Písečníci a bludný asteroid najdete na obvyklém místě.