„Ten den jsem dostal své jméno. Bojuješ jako medvěd‘ říkali mi. Představte si, neměl jsem nic zlomeného, vůbec nic mi nebylo!“ volá pyšně obr a buší na svou hruď, směje se, ale pak zase zvážní.

„Nikoho tady nenech Medvěde! řekl mi tehdy Primus. A to je moje heslo a tím já se budu řídit, dokud budu dejchat!“

Štípkův obličej se rozzáří. „Dokonce ještě v Jámě jsem pořád nevěřil tomu, co vidím. Pořád a pořád jsem se štípal, ale ne a ne se probudit! Proto mi začali říkat Štípku. Ale to už je strašně dávno.“

Einstein neodpovídá, ani nekroutí hlavou, s pohledem upřeným na věž vypadá duchem nepřítomný, ponořený ve vlastních myšlenkách. Po chvíli se otáčí ke mně.

„Chtěl bych ti něco ukázat. Ale až později. A pak odpovím na všechny tvoje otázky.“

„Autista?“ ptám se nevěřícně.

„Jo.“

„Ale autisty přece…“

„…neberou,“ potrvrzuje Štípek. „Ale tohohle vzali. Říkáme mu Čtrnáctka.“

Kluk vrací nůž zpátky do pochvy u pasu, pytel si přehazuje přes rameno, do ruky bere kopí. Než udělá první krok, napůl se ke mně otočí, pohled stále pečlivě upřený stranou.

„Ostatní mi říkají Tygře.“

Zubí se na všechny strany, vítá se s ostatními a vyzařuje z něho čirá bezprostřední radost ze shledání s přáteli, ale přitom všem veselí mu z hrdla nevychází ani hlásek.