Kdo si přečetl můj blog Jak mě mučil literární redaktor, tak už ví, co to je literární redakce – proces, ve kterém se vylepšují dramatické vlastnosti rukopisu. Ale to bohužel nejsou jediné požadavky, které z nakladatelství přicházejí.

„Ten vesmír je takový odtažitý – chladný a prázdný. Nemohly by ty děti putovat třeba lesem?“

Takhle nějak jsme si (z legrace) představovali požadavky nakladatelství. Nakonec to nebylo tak divoké, i když… jak se to vezme.

ČEKÁNÍ  NA  REDAKTORA

To, co spisovatelům a hlavně těm začínajícím na spolupráci s nakladatelstvími nejvíce vadí, je často naprosto zbytečné čekání. Třeba po tom, co literární redaktor prohlásil, že rukopis je prakticky hotový a já zapracoval poslední velké připomínky, měla proběhnout „skutečně detailní“ literární redakce. To byl červenec.

„Dostanu se k tomu až v srpnu,“ oznámil redaktor, když potvrzoval přijetí třetí verze rukopisu. Nakonec se to protáhlo na více než tři měsíce a já se začal hrozit okamžiku, kdy otevřu dokument plný poznámek a škrtů, nejlépe v každém odstavci. Jenže tomu tak vůbec nebylo, v celém rukopisu jsem našel pouhopouhé čtyři poznámky:

Tohle zkraťte – tohle pokraťte – tohle vynechte – tohle škrtněte.

JAK  JSEM  (NE)ŠÍŘIL  GENDEROVÉ  STEREOTYPY

Potlačil jsem v sobě touhu odpověď trochu jízlivě, jako vždy hezky poděkoval a přislíbil, že návrhy zapracuji co nejrychleji, abych celý proces už nezdržoval. Nejzajímavější byla ta poslední poznámka. V románu je situace, kdy se Tomáš pokouší povzbudit svoji kamarádku, moc mu to nejde a v duchu si povzdechne, jak je to s holkama těžké. A právě tenhle povzdech chtěli redaktoři smazat. Knížka pro mládež je prý rovněž výchovná (souhlasím) a oni jako nakladatelství nechtějí šířit genderové stereotypy.

Cože?

Já, že šířím genderové stereotypy? V románu plném silných, odvážných a chytrých hrdinek, které několikrát převezou své klučičí protějšky? V románu, kde holky montují vlastní motorky?

„Vyhrála jsem celoplanetární motorkářský závod…“

V románu, kde se zabývají vědou?

„…dělám vlastní výzkum.“

V románu, kde holky (a kluci, samozřejmě) lítají do vesmíru a vůbec dělají všechny ty věci s tím spojené?

Trvám na tom, že můj román je genderově vyvážený!

Uvědomil jsem si, že i prostřednictvím dětské literatury je možné šířit ideologii genderového šílenství. Vždyť co je špatného na tom, pracovat v románu s tím, že dívky a ženy jsou emocionálně bohatší? Alespoň já to tak kolem sebe mám. V té chvíli jsem si nemohl nevzpomenout na poprask (a odpor obzvláště kovaných liberálních kruhů), které způsobila nevinná básnička Jiřího Žáčka Maminka.

Přiznám se, že v první chvíli jsem se připravoval na ideologický boj. Ale nakonec jsem to neudělal a tu větu vymazal. V té nejdůležitější věci, měli totiž redaktoři pravdu: Ta věta byla úplně zbytečná.

KONEC  LITERÁRNÍ  REDAKCE

Po dokončení literární redakce se řeší ještě spousta věcí. Třeba když mi z nakladatelství přišel dotaz, zda souhlasím se změnami jmen. Nakladatelství si totiž chtělo požádat o grant na podporu vydání Písečníků a tak si museli být jistí, že do toho s nimi opravdu půjdu.

Jedno z věcí, kterou musí autor překousnout, když chce knihu vydat v nakladatelství, je to, že mu do toho pořád někdo kecá. Třeba jména.

Tedy, někdy autor skutečně šlápne vedle, ale to mu většinou řeknou už doma. A to je potom autor rád, že mu někdo poradí nějaké jiné, vhodnější jméno, které se do daného prostředí lépe hodí. Ale když mu začnou sahat na hlavní hrdiny, musí je prostě bránit.

BRÁNÍM  SVOJE  HRDINY

„Místo Lucky by mohla být třeba Eliška.“

Proboha proč? Tedy, Eliška je moc hezké jméno, ale o kolik je lepší než Lucka?

„Tomáš by mohl být Tomas.“

A to jako proč? Je to česká knížka pro české děti. A na Písečnici prostě převážila česká jména. Navíc jsem volil taková jména, která mají svůj mezinárodní ekvivalent.

Ujistil jsem nicméně nakladatelství, že se určitě dohodneme a jména a názvy, co obzvláště vadí a pro mě nejsou důležitá, změníme. Pro úspěch Písečníků jsem byl ochotný udělat cokoliv. A navíc…

Nakladatelství konečně poslalo smlouvu…

Ale o tom až zase příště.

KAM DÁL

Kam dál? Třeba na předchozí blog Jak mě mučil literární redaktor nebo Jak oslovit nakladatelství. Nebo na úplný začátek příběhu o tom jak Písečníci a bludný asteroid vznikali. Anebo si přečtěte první dvě kapitoly románu, abyste věděli, jestli celá knížka bude stát za přečtení. Nechcete-li přijít o to, jak to bylo a bude s Písečníky dál, můžete se zaregistrovat nebo mě sledovat na mém FB profilu.