Tím nejvzrušujícím a nejnapínavějším okamžikem při procesu psaní knihy je určitě fáze, kdy je dílo dopsané, autor ho má plnou hlavu, konečně je s ním tak nějak spokojený a rozhodne se oslovit nakladatelství. Ale jak se vlastně takové nakladatelství oslovuje?
JAK OSLOVIT NAKLADATELSTVÍ – POKUS PRVNÍ
Když jsem se do tohoto stavu na konci roku 2016 dostal, měl jsem již vše důkladně nastudované, napsaný průvodní dopis, pár vět o sobě a vybranou tu správnou ukázku. Dle rad na internetu jsem se obrňoval trpělivostí, která je při „jednání“ s nakladateli naprosto nutná a doufal, že to přeci jen nebude trvat tak dlouho. Vybral jsem si jedno obzvláště velké a slavné nakladatelství a poslal to tam.
Doufal jsem přitom, že všechny ty informace na internetu jsou jen pomluvy neúspěšných autorů. Ale ukázalo se, že je tomu opravdu tak: Z devadesáti a více procent vám vůbec neodpoví. Ani nenapíšou, že jim něco přišlo. Že to četli, že se to nelíbilo, že nemají zájem. Nebo že se jim to žánrově nehodí. Nic. Ani vám nenapíšou ono Cimrmanovské: „Nepište mi a pokud možno nepište vůbec.“ Rovnou vás ignorují. A je docela dost možné, že když je v předmětu emailu uvedeno nabídka rukopisu, padá to rovnou do složky s nevyžádanou poštou. Nic jiného také rukopisy neznámých autorů nejsou, že.
Jeden můj známý, rovněž autor, je dokonce toho názoru, že procházení pošty s nabídkami rukopisů funguje v nakladatelstvích jako svého druhu trest pro zlobivé redaktory.
JAK (NE)OSLOVIT NAKLADATELSTVÍ
„Já bych to poslala všude a dala bych je do kopie, ať vidí, že je zájem,“ radila manželka.
Ale právě takhle se to nemá dělat! Je to prý nesolidní (vyjednávat s více nakladatelstvími najednou) a rovnou bych to zazdil (dát více nakladatelství do kopie). A tak jsem poctivě čekal měsíc na to, abych to poslal někam jinam a zatím udělal to, co jsem měl udělat hned napoprvé. Začal jsem si tipovat to správné nakladatelství.
Nakladatelství se hledá docela jednoduše a každý autor to zná. Na serveru almanachlabyrint je možné nalézt snad všechny subjekty zabývající se vydáváním kniha a časopisů. Je tam okolo 800 záznamů. My, co píšeme pro děti a mládež, to máme výrazně jednodušší – záznamů je tam „jen“ dvě stě patnáct.
A tak nezbývá než prolézt jeden záznam po druhém, vlézt na internetové stránky a zjistit, co vlastně vydávají a jestli svým zaměřením nespadají do oblasti vašeho zájmu. Jít takříkajíc naproti svému štěstí a rukopis poslat tam, kde má největší šanci na úspěch. To číslo vypadá hrozně, ale ve výsledku člověk zjistí, že mnoho nakladatelství vydá třeba jen jednu knihu ročně nebo se do seznamu dostala zřejmě omylem. Těch opravdu vhodných nakladatelství mi pak zbylo jen několik desítek. A mezi nimi mi hned jedno padlo do oka. Byla to takříkajíc láska na první pohled a já měl jasno, kam poputuje můj rukopis nyní.
DRUHÝ POKUS
„To tam nepiš, že je ti čtyřicet, to je blbý,“ prohlásila o několik let mladší manželka, když jsem jí dal zkontrolovat průvodní dopis ve vylepšené podobě. „A že pracuješ jako docent na vysoké škole, tam také nepiš, to je zase divný.“ Ano, není nad povzbuzení od vlastní ženy!
Email adresovaný dvěma redaktorům jsem poslal i s žádostí, aby mi dali vědět pokud možno do jednoho měsíce. A znovu se obrnil trpělivostí. Vždy internet je plný příběhů o tom, jak obeslat deset či dvacet nakladatelství je mnohdy „nutné minimum“.
Odpověď přišla ani ne za týden. V pondělí odpoledne, zřejmě po redakční poradě a já byl ještě v práci. Zpráva mi přistála ve schránce a mně chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, co předmět emailu Re: Nabídka rukopisu vlastně znamená.
Myslíte, že jsem email okamžitě otevřel a přečetl si ho? Ani náhodou, neměl jsem odvahu! Počkal jsem až domů.
A vy, pokud chcete vědět, co mi z nakladatelství napsali a jak to bylo s mým rukopisem dál (a jak to bude dál s Tomášem a Luckou), si musíte počkat do neděle. Knihu najdete zde a ukázky tady.